„Neumíš to, máš jenom štěstí!“
aka IMPOSTER SYNDROM

O syndromu podvodníka jsem se dozvěděla až po dvou letech ve vývoji. Dokážete si představit tu úlevu, když jsem zjistila, že „podvádí“ půlka lidí z IT?

Imposter syndrom neboli SYNDROM UNTERWASSERMANA, jak by řekla Helena Růžičková. Laicky řečeno: Je to stav, kdy máte sebevědomí tak nízko, že by mohlo líbat zadek trpaslíkům.

Když se vám něco povede, je to…

• náhoda
• zásluha dobré rady od kolegy
• trapně opsané ze StackOverFlow
• funkční jen zdánlivě, na produkci to stejně vybouchne

U toho naprosto ignorujete, že…

• ta náhoda se děje pět let v kuse
• kolegové se radí zcela běžně a všichni
• klíčová je znalost JAK a KAM ten kus kódu napojit, ne ho celý ručně napsat
• nikdy vám na produkci nic nevybouchlo

Hezkou definici jsem našla v bakalářce Kristýny Vrabcové.

Pro impostory není jejich úspěch nikdy naplňující. Většinou se snaží zajistit, aby je nikdo neobjevil jako podvodníky/ce. Věří, že jejich úspěch, kterého dosáhli, ať už se jedná o přijmutí do doktorského programu, povýšení v práci, či získání ocenění, je nezasloužený, že nejsou tak chytří nebo talentovaní jako ostatní lidé. Jsou přesvědčeni o tom, že dosáhli svého úspěchu díky čemukoliv jinému, než své inteligenci a schopnostem. Popisují, že byli ve správný čas na správném místě, jejich známý je doporučil, tvrdě pracovali, měli štěstí, byli sympatičtí, nastala chyba a mnoho dalších ne zcela pravdivých tvrzení.

Vítej v klubu

Budu zcela upřímná – plácám se v tomhle nesmyslu už od doby, co jsem před pár lety nastoupila do první práce. Nijak nepomáhá ujištění šéfa, že je se mnou spokojen. Kolegyně, že je vděčná, že jsem o víkendu přepsala svou třídenní práci, protože kvůli neočekávané změně zadání se původní kód stal nepoužitelným. Co si ale pamatuju velmi dobře je fakt, že jsem po hodinách intenzivního soustředění udělala chybu v suffixu třídy a reviewer navíc našel ještě DVĚ kosmetické vady. Je to marný, je to marný…

Jsou ale dny, kdy se tak retardovaně necítím. Třeba když mám víc práce než času, takže nějaká emoční pitva se v tu chvíli rovná luxusu pro duševní snoby.

„Miláčku, asi mám imposter syndrom…“
„Divné… nemělo by to postihovat jen schopné lidi?“
„Debile.“

Sendvič vás zachrání

Díky přednášce na PyCON CZ 2023 od Manivannana Selvaraje jsem se poučila, že imposter postoje potkávají skoro každého. Když se totiž Manivannan posluchačů zeptal, na koho příznaky syndromu sedí, přihlásilo se 99% přítomných. Bez rozdílu v senioritě či pohlaví.

Co na syndrom pomáhá? Sendvič. Ne sníst. Vytvořit. Potřebujete na to dva další lidi. Jednoho zkušenějšího (ten bude nahoře) a druhého méně zkušeného (ten bude pod vámi). Vy jste šunčička uprostřed.
Asi to zní jako pěkná čuňárna, ale jde samozřejmě o skill. Ten zkušenější bude radit vám – a vy tomu méně zkušenému. Zařídíte si tím konstantní zlepšování svých schopností a zároveň příjemný pocit, že nejste nejblbější tvor pod sluncem.

„Jaký je tvůj největší pracovní úspěch?“
„Že mě ještě nevyhodili.“

Rizikové faktory

• perfekcionismus („Jakmile reviewer najde jednu chybu, je to celé k ničemu.“)
• rodina („Synáčku, já jsem ve tvém věku už dávno vedl tým, a ty doteď neumíš napojit databázi bez návodu?“)
• nízké sebevědomí („Proč jsem si proboha myslela, že to zvládnu? Nejsem dost chytrá.“)
• úzkost a strach („Radši se o ten ticket nepřihlásím. Stejně bych ho zkazila.“)
• atribuční zkreslení („To byla náhoda, že se to povedlo. Měl jsem jen štěstí na tým.“)
• a další

Code shaming

Víte, že existuje pojem code shaming? V podstatě se jedná o moderní název pro hodnocení kódu formou shazování nebo jakékoliv jiné neprofesionální negativity. Reviewer je nepříjemný buď cíleně anebo naprosto nevědomě. Já jsem si o termínu v rámci rešerše pro tento článek přečetla poprvé od Markéty Willis na LinkedIn.

Spolu s některými rizikovými faktory může kousavé review od povýšeného kolegy nabrat velmi nepříjemný směr, který vyústí až k výpovědi nebo ochodu z oboru. Bavíme se samozřejmě v patologické rovině. Jestli máte v týmu nepatologickou sněhovou vločku, co ztropí vzteklou scénu i při milém upozornění na typo, vydloubněte jí Ctrl z klávesnice a vyreklamujte na HR.

Namistrovaný blbeček

Není jich mnoho. Ale jsou. Toxičtí vývojáři, kteří všechno znají a všechno ví nejlépe. Dobré jsou pouze technologie, které používají ONI. Pokud váš zaměstnavatel používá framework, který ONI neschvalují, s naprosto vážnou tváří a bez jakékoliv znalosti ostatního technického backgroundu vám sdělí, že máte z firmy ihned odejít. A pokud ne, jste stejně k ničemu, jako váš zaměstnavatel!

Jednoho takového okrajově znám. Naštěstí ne z práce. Vývoj prý může „dělat každej idiot bez školy“, a kdo to nezvládne nebo nedělá pořádně, je „totální debil a negramot“. Tento týpek (zcela překvapivě) není oblíben ani mezi svými známými. Nedokážu si představit, že nastoupím jako nováček a jako hlavního reviewera dostanu emočně zaostalého frajírka. Každý netoxický senior si zaslouží metál.

Ovšem uklidním vás – za čtyři roky jsem profesně žádného skutečného pitomce nepotkala. Občas má někdo blbou náladu (včetně mě), ale spíš kvůli stresu. Setkávám se obecně spíš s gentlemany a ochotnými seniorními kolegy, kteří se snaží pomoct a naučit – už proto, že mají na starosti tolik procesů, že přenesení části zodpovědnosti na dalšího kolegu jim výrazně zpomalí progresi stresového žaludečního vředu.

Dunningův–Krugerův efekt

Opak imposter syndromu. Pánové Dunning a Kruger zjistili, že lidé s podprůměrnými schopnostmi se přeceňují velmi rádi. Buď z neznalosti oboru nebo z důvodu extrémně přeboostěného sebevědomí. První případ se stal přímo mě! Po kurzu jsem neměla šajna o tom, jak komplexní vývojařina je a co vůbec existuje za technologie. Hezky jsem si nabila čumák a od té doby se (i po víc než třech letech v oboru) pokorně držím na opačné straně spektra. Zlatá střední cesta je kolikrát ta nejtěžší výzva.

Rady na závěr

Napsala bych „berte to s nadhledem“ ale motivační kecy nikdy nikomu nepomohly. Ty umí leda ho… Leda vzkřísit rozmašírovaného hrdinu akčního filmu. Vy si musíte připravit logické argumenty.

Když je vaše práce tak hrozně špatná, jak to, že vás celé roky nikdo neodhalil?
Spočítejte si to matematickou pravděpodobností, ne svou absurdní imposter fantazií. Udržet se takhle víc let je asi stejně pravděpodobné, jako vyhrát Euro Jackpot. Nejste Anna Delvey, abyste zvládli tak skvělou lež. #sorryJako

Že jste ten kus kódu okopírovali?
No a co? Máte snad ručně přepisovat něco, co už dávno funguje, a bylo stokrát otestované? Pokud vaříte jídlo a použijete mrkev, kterou jste SAMI nevypěstovali, taky to znamená, že jídlo není vaše práce?

Vy jste placeni za znalost KAM ten okopírovaný kód vložit, aby se program rozběhl jako celek. Nemáte zač.

Ten ticket si nevezmu, protože bych nevěděl/a, co s ním…
Pokud nejste hodně zkušení, tak si na tohle rychle zvykněte. Yablko někde ve videích povídal (parafrázuji): „U některých zakázek jsem naprosto NETUŠIL, co mám dělat! Učil jsem se za běhu.“
Google je váš kámoš. Zároveň si domluvte s nadřízeným JAK DLOUHO se máte problém snažit vyřešit sami, než požádáte o pomoc. Seniora nemůžete mít za zadkem imrvére ale zas trčet dva dny v bludném kruhu – za to vás nikdo neplatí.

Dál pokračujte individuálně – jak vlastnímu mozku ucpat kušnu víte nejlépe vy sami 🙂

Na rozloučenou předávám radu od seniorních (nejen) vývojářů, jak působit sebevědomě, kompetentně a zkušeně po celou dobu kariéry, ačkoliv se tak možná necítíte: