Práci z domova zvládám skvěle, jsem disciplinovaná a občas kecám

Jako introvertní (a na základce poměrně obskurní) bytost jsem snila o práci z domova vždycky. Abych nemusela mezi lidi. Vyrůstala jsem ale v konzervativní sociální bublině. Jediné zaměstnání vhodné pro domov, které mi bylo dlouho známo, se nazývalo mateřská dovolená.

Ačkoliv v Ústeckém kraji se jistě našlo nemálo dívek, které si tento způsob výdělku osvojily již na základní škole, já osobně jsem podobnými ambicemi nedisponovala. Takže na plnohodnotnou práci z domova jsem musela čekat patnáct let a jeden covid, abych po krátké fázi nadšení zjistila, že domácí kancl zas taková pecka není.

Proč tak strašně nenávidím vstávání?

Pamatuji si doby, kdy jsem o letních prázdninách hákovala u pásu ve fabrice. Budíčky ve 4:45 byly normální. Po týdnech takové práce jsem se obvykle těšila na září jako harant na pouť. Já chci do školy! A výplatu!

Hlučná výrobní hala vám asi nezní jako dream job, ale na Ústecký kraj byla v té době placená výborně. Zarobit 85 korun na hodinu neměl šanci každý. Běžný standard byl 55 korun. Prémiového fleka jsme s ostatními brigádníky získali skrz status děti zaměstnanců a byli jsme sakra hrdé. Ale to vstávání…

Osobní disciplína

Teď jsem mindfulness expert. V půl osmé se vyloudám z postele, zacvičím si jógu, aplikuji masku na obličej, připravím si zeleninové smoothie a chvíli poslouchám audioknihy o osobním růstu.

Osobní disciplína podruhé

Hehe, ani hovno. Z peřin vystřelím v devět, protože jsem šestkrát odložila budík a nakonec omylem usnula. Bleskurychle na sebe hodím župan, cestou na wecko třikrát zakopnu o rozházené oblečení a za pobouřeného křiku papoušků, které mám v pracovně, žuchnu do rozviklané kancelářské židle. Po ranním pokecu s kolegy se došourám do kuchyně pro kafe a bručím na celý svět, dokud vypitý kofein nepřiteče ke správným neuroreceptorům.

Pokračování dne. Neodpracuji osm hodin v kuse na jeden zátah. Vy ano? A mohla bych to vidět?
Já se vrtám v kódu střídavě celý den jak tříletý dítě v kaši, takže osmihodinovou pracovní směnu zvládnu rozpatlat klidně na 14 hodin. Makám samozřejmě poctivě a občas i víc, když jde o urgentní ticket (ahoj šéfe). Ale když mám jen napsat testy? Které navíc uvidí kolega na review až zítra odpoledne? Tu hodinu práce nejsem schopná udělat hned a mít zasloužené volno.

Místo toho doma bloumám z místnosti do místnosti, kontroluji well-being pokojovek, počet mušek na okně, stav zásobení lednice, nutím papouškům brokolici, sbírám ze země brokolici, ošetřuji si klovanec na prstu…

Na práci mám prostě všechno možné. U toho kroužím kolem notebooku jako sup a střežím inbox.
Jakmile zelené kolečko blikne červeně a ve zprávách se objeví nebožák, který se chce zeptat na nějakou nevinnou banalitu, vpálím mu do obličeje, ŽE PŘECE PÍŠU TY TESTY! A u toho mě pokousal papoušek.

Načež recepční odepisuje, že je jí to fuk, ať přijdu do kanclu, že mám na recepci hrneček.

Poselství fejetonu?
NEJSTE V TOM SAMI.

Já do kanclu nepojedu,
já do kanclu nepůjdu.
Kdyby na mě, šéfko přišel,
poslal by mě na vojnu… ♫♪♫♪

PS: Vydírací okénko. Pokud dostanu po tomto článku aspoň jeden odběr, napíšu o důležitosti papouška ve vývoji, vyfotím vám moje satanská zlatíčka, přihodím historky o tom, co mi provedli během callů, a jak je můžete využít při hledání první práce.